Kdo si myslí, že škola je jen pro učení, tak by si měl hlavně uvědomit, že je to právě zde, kde děti tráví většinu svého času a kde navazují přátelství, která někdy vydrží pár dní, někdy celý život. Je to především proces socializace, na který se také školství spoléhá. Zdravé dítě psychicky i fyzicky má zdravý vztah ke škole a k jejím „obyvatelům“, tedy ostatním dětem a učitelům. Někdy se stane, že si třídní kolektiv nesedne, od toho je ale učitelka, aby urovnala spory, případně samy děti. Něco jiného je šikana, tam se musí zakročit rázně, pokud učitelé selhávají.
Proč podporovat individualitu i přes kolektiv?
Státní základní školy a střední školy se vyznačují podstatným rysem – kolektivizace. Byť jsme tu pravou kolektivizaci opustili s koncem minulého režimu, v našich školních lavicích se neustále praktikuje. Průměr a nevyčnívání z řady, to je motto. Samozřejmě, mění se to pomalu, ale jistě. Někdy je ta změna sice bolestivá. A někdy to ani samotné školství neumožňuje, protože na to prostě není čas. Škola je ale především místem, kde se dítě skutečně a bez zábran realizuje ve svém sociálním prostředí bez dohledu rodičů – tady je dítě někdy skutečně samo sebou. Doma vám může vyprávět, jak jsou na něj všichni oškliví, přitom to může být největší hajzlík, zatímco jiní jenom pokrčí rameny a zažívají v kolektivu peklo. A může to být naopak, někdy dítě mluví pravdu a skutečně jsou na něj všichni zlí. ZA dítě by ale nikdy neměl všechny problémy řešit rodič.
Někdo tě bije? Tak zbij jeho!
Musíme pochopit, že děti vše vnímají trochu jinak než dospělí. Je to těžké, ale je to tak. Pokud si váš syn stěžuje, že mu někdo bere svačinu a učitelky nic nedělají, tak nikdy nic nespravilo tolik věcí jako pořádná rána do nosu. Napravit trhliny v takové sociální bublině je někdy těžké i pro profíka a psychologa, občas je ale nutné zůstat stát a nechat dítě, ať to vyřídí samo.
